Liberation Maiden

SUDA 51 - mám pro něj slabost. Jeho hry nejsou vždy zrovna výkvětem originality, co se hratelnosti týče, ale on to zkrátka umí podat. Jak Killer 7 tak No More Heroes považuji za jedny z nejzajímavějších a nejujetějších her. Hlavně ujetých - to je ta poznámka, která tyto hry definuje. Nejde o to, co přesně hrajete. Jde o to, že je to od Sudy. Vždy to poznáte, když máte na obrazovce přepálené výjevy absurdního násilí v saturovaných barvách. Zároveň ale nutno říci, že ne každá hra je jenom o tom jednom - například tituly jako Contact, Fatal Frame nebo "Flower, Sun and Rain" jsou hry, které jsou sice "jiné", ale ne nutně nadprůměrné.

Liberation Maiden mne zaujalo kvůli dvoum věcem. Za prvé - jde o stahovatelnou hru pro Nintendo 3DS, kterou vydává Level-5. To samo o sobě napovídá, že by mohlo jít o hru s dostatkem péče. Za druhé - ve hře se chopíme role prezidentky Nového Japonska, která oděna v robotizovaný mech-obleček létá a kydlí naprosto všechno, co se hýbe. Že by návrat ke kořenům ujetosti? Proč ne? Ke hře byl vydán pouze jeden krátký trailer, který je navíc celá v anime stylu, čili ze hry jsem moc neviděl. Došlo na kupování zajíce v pytli, ale risknul jsem to.

A jsem moc rád, že jsem to udělal. Cenná to zkušenost.

Už nikdy si nic na blind takto nekoupím!

Liberation Maiden není dobrá hra ani smykem. Má mnoho nepovedených prvků a to málo, co je povedené, je ve výsledku mdlé a nezajímavé, takže vlastně taky špatné. Už jenom ta prezentace - hra sice jakoby těží z atmosféry nějakého anime seriálu, ale celkem jsou k dispozici jen dvě animačky - intro (které je celé v traileru!) a pak outro (které je naprosto o ničem). Podobně tak ve hře potkáme jen dva charaktery - prezidentku a jejího poradce, kteří během misí vyprávějí jakoby příběh. "Jakoby" je jen do té míry, že nevíme, co vlastně děláme, proč to děláme, kdo za to může a jak to vlastně končí. V celé hře je méně vysvětlování k příběhu, než má například Tetris. A ano, i od akční hry čekám něco, co má hlavu i patu.

Absence příběhu by nemusela vadit, kdyby akční složka stála za to. Jenže ona stojí za prd. Létáme nad povrchem země či moře, potkáváme zástupy nepřátel, ale naše palba se musí soustředit na minibossy ve formě kolíků v zemi. Po jejich vykydlení v počtu tří kusů se vynoří megakolík a když zničíme i ten, level je u konce. Je to hodně slabé. V první okamžik jsem dokonce zajásal, protože hra na první pohled připomínala Kid Icarus, jeho létající / on-rails shooter pasáže. Jenže tady musíme panenku ovládat v rovině, bez možnosti jakékoliv práce s kamerou, takže výsledek je poměrně zhovadilý, na hranici hratelnosti.

Při souboji s kolíkama se kamera zamkne na kolík jako takový, takže můžeme kličkovat kolem cíle. To už připomíná "normální" hru, ale je to udělané dost zmateně. Stylusem sice zaměřujeme na spodní obrazovce, ale výstřel provedeme zvednutím stylusu. Nemáme přitom příliš kontrolu nad počtem vystřelených projektilů (resp. existuje zde vazba mezi štítem naší panenky, ale v té rychlosti to člověk nestíhá) a tak je na obrazovkách spíše zmatek. Zásadní problém ale je, že jednotlivé mise se sobě podobají jako vejce vejci, takže se člověk velice rychle (asi po půl hodině) začne nudit. (To ovšem za předpokladu, že ho to začne vůbec bavit).

Faktem je, že na konci každé úrovně je megakolík, který postupem ve hře mění svou podobu a náročnost. První kolík je nuda a nic nedělá. Druhý se trochu hýbe. Třetí má vlastní štít. Čtvrtý dokonce disponuje ochranným megarobotem. Jednotliví kolíci mají dokonce svá jména a je naznačeno, že má jít o symboly zvířat nebo bohů. Možná, že Suda plánoval hru více podobnou Shadow of the Colossus? Jaký bude asi další megakolík - ptal jsem se sám sebe, doufaje, že budu překvapený a potěšený. Dopadlo to zcela naopak - žádný další level už totiž není. Skutečně - čtyři úrovně a pak finální boss. To je celé. Výsměch.

Jako bonus k tomuto výsměchu - hra obsahuje také "trofeje". Ty mají dvě zajímavá specifika - za prvé - odemykáme si obsah, který jsme již viděli. Skutečně - odměnou nám jsou intro a outro animačky, dále pak úvodní obrazovky s příběhem a také nákresy grafiků, které vidíme během hry na dolní obrazovce. To jsem poněkud nepochopil. Za druhé - většina trofejí je za repetetivní hraní hry dokola - třeba jako desetkrát dojet hru na nejtěžší obtížnost. Nesvedu si představit, že by kdokoli věnoval hře více času, než jedno dohrání. A i to zabere maximálně dvě hodiny! Nerozumím.

Graficky hra navíc vypadá, že byla původně psaná pro Nintendo DS. Vizuálně je hra dost chudá a omezená - sice máme na obrazovce v jeden akčnější okamžik docela dost objektů, ale nejde o nic, z čeho by se člověk posadil na zadek. Úroveň detailů je velice nízká a dokonce i náš robot s prezidentkou je kostrbatý, jakoby snad ani neměl vyhlazené textury. Korunu tomu nasazuje fakt, že i přes maximální 3D nastavení je hra téměř neustále dvourozměrná - s výjimkou nápisů, které vystupují do prostoru. Naprosto promrhaný potenciál na hru, která stojí dvojnásob toho, co třeba Pullblox. Nesrovnatelná porce zábavy a technického zpracování (pomineme-li odlišnost žánrů).

Jestli se o hře dá říct jediné pozitivum, je to fínální souboj s bossem. I když jsem dosud do hry jenom ryl, zde musím vyzdvihnout práci s ovládáním, náplní a více méně i vizuál. Opravdu - poslední boss je super. Kdyby takto vypadala celá hra - jaké série bossfightů (třeba 10-20), chrochtal bych si blagem. Boss je krásně velký, používá útoky v 3D grafice (a opravdu pomáhá mít 3D zapnuté), má tři fáze a je docela těžký. Sice ho člověk dá za pět až deset minut, ale dvakrát jsem umřel, než jsem se ho naučil dostat. Jakoby tato finální úroveň prosákla z jiné hry.

Liberation Maiden nedosahuje ani povinného minima, které od hry očekávám. Tím ostudnější je fakt, že se pod hru podepsal Suda 51 a Level 5. Oukej, prezidentka v mechovi je prima, ale tím jakákoliv podobnost s předchozími tituly stejného režiséra končí (z hlediska jeho tradiční "ujetosti"). Ty tři body z deseti, které uděluji jako políček, jsou v zásadě jen za jakž takž zábavné a pěkné souboje s megakolíky (a to ještě jen za dva poslední) a hlavně za finálního bosse. Kvůli tomu si hru jistě nekupujte - ale uvidíte-li někoho, kdo hru má, nechte si to předvést. A můžeme jen snít, že další pokračování (jelikož příběhová linie končí trapným otevřeným koncem) se bude soustředit jen na tento element a dotáhne ho do konce.

Level 5 celkem vydává tři hry v balíčku - a Liberation Maiden je první z nich. Druhý bude jakýsi logický rychlík Aero Porter se zavazadly na letišti. Tam by to mohla být sranda, kdyby to bylo za jedno euro nebo zadarmo. Třetí bude Crimson Shroud, což je dílko od Yasumi Matsuno. To je jediná hra, která stojí za pozornost z této řady. Yasumi Matsuno totiž stvořil Vagrant Story, Final Fantasy 12 a Final Fantasy Tactics (a mnoho dalších her), tedy tituly, které adoruji do nebes. Crimson Shroud vyjde až v prosinci. V Japonsku vycházejí všechny tyto tři hry na cartrdigi se souhrnným názvem Guild01. Koncepčně je to dobrý nápad, vydávat hry svých kamarádů. Stane-li se z toho série (s různým výběrem her), budeme z toho těžit. Ale musí to být udělané o dost lépe, než předvádí vlajkový titul Liberation Maiden.